Italové na středoevropských dvorech přelomu 17. a 18. století & jejich inspirace

E. F. Dall´Abaco, A. Caldara, F. B. Conti, A. Draghi, C. L. Pietragrua

 

Evaristo Felice Dall´Abaco (1675–1742) Concerto D dur, op. 5/6 (1735) (6 Concerti à più instrumenti)

Carlo Luigi Pietragrua (1665–1726) Laetatus sum (1713)

Francesco Bartolomeo Conti (1681–1732) O virgo gratiosa. Aria per la Madonna Santissima

Antonio Caldara (1670–1736) Caro mea vere est cibus

Antonio Draghi (c. 1634/35–1700 Missa à 9 (1682)

Antonio Caldara Alleluja dicite in gentibus (ca. 1720)

 

 

 

Italská hudební inspirace dominovala světovému hudebnímu dění po více než tři staletí s vrcholem v období baroka a klasicismu. Právě italští skladatelé přelomu 17. a 18. století formulovali nové kompoziční postupy, vycházející z intenzivnější práce s hudebním materiálem. Italská tvorba této doby se prostřednictvím zástupů italských hudebníků – skladatelů i interpretů, absolventů italských konzervatoří, jež odcházeli na významná hudebnická místa po celé Evropě – šířila na tomto kontinentě obrovskou rychlostí. Právě evropské panovnické dvory představovaly významná centra italské hudby v jednotlivých zaalpských zemích a zprostředkovaly šíření italského hudebního vlivu do dalších hudebních center těchto zemí.

 

Rozhodující význam pro šíření italské hudby ve střední Evropě měly panovnické dvory v Drážďanech, v Mnichově a zejména ve Vídni. Právě v období konce 17. a počátku 18. století přinášela hudba italských skladatelů zásadní hudebně stylové posuny. Repertoár našeho koncertu je složen z děl špičkových italských skladatelů, kteří působili na těchto dvorech a významným způsobem ovlivnili hudební vývoj ve střední Evropě.

 

Na mnichovském dvoře za vlády bavorských kurfiřtů Maximiliána II. Emanuela (1679–1726) a Karla Albrechta (1726–1745) působil jako houslista, violoncellista a od roku 1715 jako koncertní mistr bavorské kurfiřtské kapely veronský rodák Evaristo Felice Dall´Abaco (1675–1742). Během svého italského školení byl ovlivněn dílem Arcangela Corelliho, jehož inspirace posléze doplňoval o prvky francouzského galantního stylu. Dall´Abaco a jeho tvorba se těšili v Mnichově největší pozornosti ve druhém a třetím desetiletí 18. století. Concerto D dur č. 6 pro dvoje housle, smyčce a basso continuo vydal Dall´Abaco v rámci své poslední tištěné sbírky Concerti a più Instrumenti v roce 1735, kdy byl vlivem hudebně stylových proměn autorův kompoziční vliv v mnichovské kapele již na ústupu.

 

U dvora saského kurfiřta v Drážďanech působil v letech 1687–1693 jako altista a později jako vicekapelník florentský rodák Carlo Luigi Pietragrua (1665–1726). V letech 1705–1707 pobýval také u vídeňského císařského dvora, byl angažován také v Düsseldorfu a v Heidelbergu. Závěr svého života strávil coby maestro di coro na benátské konzervatoři Ospedale della Pietà, kde patrně spolupracoval s Antoniem Vivaldim. Autograf Pietragruova zhudebnění žalmu Laetatus sum z roku 1713 je dochován v drážďanském archivu a dokládá autorovy kontakty se svým bývalým působištěm. Partitura prozrazuje, že Pietragrua suverénně ovládal polyfonní kompozici v tzv. starém stylu (stile antico), jež v dobových intencích dokázala absorbovat nové harmonické výboje vrcholného baroka. Výsledkem je podmanivá harmonicky bohatá polyfonní řeč, která nalezla uplatnění u jednoho z nejvýznamnějších hudebních těles tehdejší Evropy, pro něž komponovali mj. také Jan Dismas Zelenka, Johann David Heinichen a další autoři.

 

Převážnou část koncertního programu představují díla předních italských skladatelů působících na přelomu 17. a 18. století u císařského dvora ve Vídni. Nejstarším z nich byl Antonio Draghi (1634/35–1700), jenž v císařské kapele působil od roku 1658 a v roce 1682 se stal jejím kapelníkem. Během morové epidemie pobýval Draghi v letech 1679–1680 s celým dvorem v Praze a provedl zde některé své opery a oratoria. Draghiho operní tvorba čítající kolem sto dvaceti položek formovala podobu operního provozu dvora císaře Leopolda I., Draghi se však nevyhýbal ani kompozici kantát, oratorií a liturgické figurální hudby, byť zejména poslední položka zaujímá v jeho tvorbě poněkud okrajové místo. Jeho Missa à 9 pochází z roku 1682 a společně s rozměrnější mešní kompozicí Missa assumptionis vznikla v souvislosti se získáním funkce císařského prvního kapelníka. Bohaté obsazení čítající pětihlasý vokální ansámbl a poměrně rozsáhlé nástrojové obsazení včetně pozounů a dvou viol odpovídalo dobové praxi koncertantních figurálních mší tzv. benátsko-vídeňského stylu (G. Adler).

 

Francesco Bartolomeo Conti (1681–1732) působil ve Vídni jako dvorní theorbista, vicekapelník a posléze dvorní skladatel. Proslul jako autor oper a oratorií, jež byla provozována i mimo císařské město. Jeho mariánskou árii O virgo gratiosa si do své hudební sbírky opsal houslista svatovítské katedrály Josef Antonín/Joseph Anton Sehling, jenž zde ve čtyřicátých letech 18. století de facto zastával vedoucí funkci za nemocného kapelníka. Dosud zůstává tajemstvím, zda se jedná o původní Contiho duchovní árii nebo o kontrafakturu převzatou z některé jeho opery či oratoria. Rozhodně však Sehlingův opis vycházel vstříc dobové módě (zejména italských) duchovních árií, které byly v první třetině 18. století provozovány na prestižních městských kůrech po celé monarchii.

 

Nejvýznamnější italskou hudební osobností pozdně barokní Vídně, jež působila na dvoře posledního barokního Habsburka císaře Karla VI., byl bezpochyby z Benátek pocházející Antonio Caldara (1670–1736), který zde pobýval od roku 1716 v pozici vicekapelníka. Udivující kompoziční lehkost s níž ve svých dílech dokázal propojit Habsburky oceňovanou polyfonní fakturu s nároky novodobého benátského koncertantního stylu stála u zrodu Caldarovy obrovské proslulosti, šířící se po celé katolické střední Evropě. Caldara komponoval zejména opery, oratoria, kantáty aj., avšak zanechal po sobě také bohatý repertoár liturgické figurální hudby. Jeho figurální skladby doznaly během první poloviny 18. století značného rozšíření a postupně zcela dominovaly na středoevropských kůrech. Caldarův duet Caro mea vere est cibus pro sólový soprán a alt s doprovodem bassa continua je běžnou (feriální) vokální skladbou určenou k mešnímu communiu. Přesto představuje učebnicovou ukázku Caldarova geniálního kompozičního umění: ladné, téměř galantní vedení jednotlivých pěveckých hlasů je zasazeno do vyvážené, ale přitom bohaté a harmonicky vynalézavé polyfonní věty. Pozoruhodné je také Caldarovo efektní dvousborové zhudebnění textu Alleluia dicite in gentibus, jehož autograf pocházející patrně z roku 1720 se dostal do Drážďan. V da capovém motetu se za doprovodu instrumentálního ansámblu v kontrastních dílech střídají dva sbory s duetem sólového sopránu a altu. Zatímco dvousborová část sazba těží ze syrytmických akordických souzvuků a překvapivě archaických akordických sledů, kontrastně doplňovaných o figuračně bohaté postupy novodobého koncertantního stylu, ve středním díle dovede tento geniální Benátčan opět rozehrát své imitační mistrovství v afektově bohatém zhudebnění textu.

 

Vít Aschenbrenner