Slavnostní zádušní bohoslužba u příležitosti XIV. Barokních jezuitských Klatov

Johann Michael Haydn Missa pro defuncto Archiepiscopo Sigismondo (1771)

Zádušní mše za zesnulé členy klatovské jezuitské koleje a jezuitské mecenáše předstauje centrální bod odloženého XIV. ročníku Barokních jezuitských Klatov. Jako tradičně ji doprovodíme figurálním requiem. Tato zádušní bohoslužba se bude po dlouhé době konat v nově zrekonstruovaném klatovském jezuitském kostele. Pro tuto slavnostní příležitost jsme vybrali špičkové requiem Johanna Michaela Haydna z roku 1771.

 

Requiem salcburského koncertního mistra za svého chlebodárce

Úmrtí salcburského knížete a arcibiskupa Sigismunda hraběte ze Schrattenbachu (1753-1771) 16. prosince 1771 znamenalo pro zdejší rezidenci konec jedné epochy a jak se mělo zanedlouho ukázat, otevřelo jí dveře osvícenským myšlenkám. Že důsledky této změny na salcburském arcibiskupském stolci náležitě zamíchaly životními kartami mladého salcburského rodáka z rodiny Mozartů, je dostatečně známo. O adventu roku 1771 měl však důvod ke smutku i koncertní mistr arcibiskupské kapely Johann Michael Haydn (1737-1806). Především hudbymilovnosti a přízni zemřelého arcibiskupa vděčil tento skladatel za získání tohoto prestižního místa před osmi lety v roce 1763. Haydnovi se tehdy podařilo salcburského pána přesvědčit poměrně rychle – do Salcburku přibyl v červenci 1763, měsíc provozoval na arcibiskupském dvoře komorní hudbu během stolování (Tafelmusic) a již v polovině srpna získal post koncertního mistra, jejž pak vykonával až do své smrti v roce 1806.

Trvalá přízeň chlebodárce a doprovázená uznáním jeho kolegů ve dvorské kapele zajišťovala Haydnovi prestižní postavení v salcburském hudebním prostředí. Díky němu mohl také pěstovat intenzivní kontakty s četnými okolními kláštery, zejména s benediktinským arciopatstvím sv. Petra. Mnoho jeho skladeb pak vděčí za svůj vznik právě těmto stykům a konexím stejně jako tehdejšímu bohatému kulturnímu a hudebně-liturgickému životu těchto řeholních center. Široká síť vzájemných kontaktů mezi jednotlivými řeholními domy se pak zasloužila o rozšíření Haydnových děl po rakouských dědičných zemích – četná díla tohoto skladatele lze nalézt i v hudební sbírce klatovského děkanského kostela – a následně o Haydnův mezinárodní ohlas, jenž trval i po autorově smrti hluboko až do druhé poloviny 19. století.

Na kompozici requiem za zesnulého arcibiskupa neměl Haydn příliš času. I když je pravděpodobné, že s prací na skladbě mohl začít již během krátké arcibiskupovy nemoci, hlavní práce na něj čekala jistě až po Schrattenbachově úmrtí 16. prosince. Haydn pracoval udivujícím tempem a na závěr autografní partitury mohl uvést datum dokončení 31. prosince 1771, tedy dva týdny po arcibiskupově skonu. Snadnou práci neměli ani kopisté, kteří museli zhotovit provozovací materiál, ani členové arcibiskupské kapely, protože skladba musela být rozepsána a nacvičena tak, aby mohla být provedena během zádušních obřadů konaných již 2.-4. ledna 1772. Během provedení účinkovala kompletní dvorská kapela čítající tehdy téměř šest desítek zpěváků a instrumentalistů. V jejích řadách zasedli také Leopold Mozart se svým synem Wolfgangem.

Přes nepochybnou časovou tíseň se Haydnovi podařilo vytvořit kompozici, jejž hudební kritika označuje za jedno z největších děl své doby. Haydn právě v něm dozrál do kompozičního mistrovství. Toto zhudebnění textu zádušní mše bylo v Salcburku provozováno velmi často i v dalších letech. Znělo i během zádušních obřadů za svého autora (1806) a zanedlouho poté i za jeho staršího bratra Franze Josepha (1809). Skladba se však zapsala do dějin hudby ještě jiným způsobem. Již z jejích prvních taktů je zřejmé, že zvukovou podobu právě tohoto requiem měl jako výraznou inspiraci před očima Mozart během kompozice svého slavného Requiem in d.